List

List

Na jedné zahradě kdesi ve městě byl vysazen strom. Už nevím, zda to byla jabloň či broskvoň, ale vím, že se jednoho jarního dne, hned po zimě, vyloupl na jedné větvičce krásný zelený lísteček…

Ta zahrada patřila k malému domku, v němž bydlela jedna rodina. Otec, matka a jejich malá dceruška. Přistěhovali se teprve v zimě a list, který právě spatřil světlo světa, byl rád, že někomu patří, že je něčí.

Toto jaro často pršelo a asi to mělo vliv i na dospělé, protože za chvíli se kapičky vody nekutálely pouze po okenních tabulkách. Ale to bych předbíhala. Toto jaro tedy velmi vydatně a často pršelo. Občas byly kapky tak velké a padaly tak prudce, že se list bál, aby ze stromu nespadl. Holčička měla ale déšť ráda. Po každé takové sprše vyběhla ven v oranžových holínkách a skákala v blátě a loužích, které se udělaly na zahradě. Radovala se a lísteček se radoval s ní. Jen maminka často hubovala, že si holčička zašpinila kalhoty nebo bundičku. Ale ať dcerku napomínala, jak chtěla, ta malá příště zase vyběhla ven.

V dubnu a květnu se střídaly horké a slunné dny s bouřemi a přeháňkami. Nebe se čím dál častěji zatahovalo. Tehdy nastaly přeháňky také u rodičů malé dívenky. Maminka si nenechala ujít jedinou příležitost, aby tatínkovi něco vytkla. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a tak se jedna výtka protáhla na dlouhou hádku-a takových hádek stále přibývalo. Holčička je špatně snášela. List viděl, jak se to malé a roztomilé stvoření choulí za pohovkou obývacího pokoje, tiskne k sobě svou panenku a je nucena poslouchat rodičovské hádky nebo jak prosebným a zarmouceným pohledem hledí do dálky z okna svého pokoje. Viděl, jak holčička těžko usínala, když byl slyšet křik a jak těžce se jí vstávalo do školky, když cítila napjatou atmosféru mezi mlčícími rodiči.

Když se oteplilo, brávala si svou malou židličku, panenku a medvídky a sedávala pod stromem. Lístek pozoroval, že se tatínek vrací domů z práce stále později a že s maminkou už skoro nemluví. O prázdninách odjela holčička za babičkou a maminka bývala často pryč. Otec si často domů vodil přítelkyně a matka mu nevěru beze slova oplácela.

List nabyl tmavě zelené barvy.

Holčička se vrátila z prázdnin až začátkem školního roku. List ji už moc často nevídal. Ona začala chodit do školy. Aby nemusela být doma, nechávala ji matka v družině a tak se holčička vracela domů až odpoledne a měla čas pouze na úkoly, večeři a mytí. Už dávno ztratila kontakt se svými rodiči. Byla nešťastná, špatně usínala a ve škole se nedokázala soustředit. Doma vládlo ticho.

V říjnu list zežloutl. V domku znovu nastaly hádky, zvenku často narážel do oken prudký vichr. Byl podzim. V listopadu, když byla holčička ve škole, se matka s otcem velmi pohádali. Za hodinku viděl žlutý list otce, jak odchází se dvěma velkými kufry a u branky se srazil s babičkou, která přivedla dcerku ze školy domů.

Uplynul den, dva, týden… List spadl na zem. Holčička sbírala po zemi barevné podzimní lístky. Zvedla i tento žlutý list a ten byl rád, že někomu hodnému patří, že je její. Když šla holčička do svého pokoje, zeptala se maminky: „Kdy se vrátí tatínek?“ Matka jen pokrčila rameny. Holčička se už na nic neptala, dala lístečky do vázy, jen ten žlutý přilepila izolepou ke kusu papíru, který zapadl za stůl v jejím pokoji.

V prosinci se matka s dcerou chystaly do nového bytu k jinému muži. Už i holčička pochopila, že se tatínek nikdy nevrátí. A tak se dům stal na dlouho opuštěným. List byl smutný, že nikomu nepatří.

Po dlouhé době ale někdo chytl kus papíru s listem do ruky a vytáhl ho z rohu pokoje. List se kolem sebe rozhlédl. Nebyla zde postel ani stůl. Jen holé zdi a někdo, kdo se na něj štítivě dívá a říká: „Fuj!“ Tímto slovem zhaslo poslední světélko naděje, že ještě někomu bude někdy list patřit. Byl roztrhán na kousíčky a hozen do popelnice a co se s ním stalo dál už nevím. A neví to nikdo. Myslím, že se to také nikdo nikdy už nedozví. Ale to, co viděl, by mělo být pro ostatní poučením…